Na
Kudy z nudy máme pro čerty slabost: jednou nás lákají
pohádková pekla, podruhé
rohaté výlety a potřetí
tajemná místa, kde se můžeme trochu bát. Zkrátka peklo má u nás překvapivě konkrétní adresy. Najdete ho v
bývalých dolech, pískovcových jeskyních, skalních městech i u
zřícených mlýnů. A právě proto jsou
výlety za filmovými pekly tak zábavné: místo abyste se báli čertů, můžete se vydat po jejich stopách – a klidně si přitom ověřit, kde úřadoval Lucifer a kde se vážily hříšné duše.
Navíc
filmová pekla mají ještě jednu skvělou vlastnost: i když v televizi vypadají jako
kulisy z jiného světa, ve skutečnosti často leží
jen pár kroků od turistické značky, parkoviště nebo lesní cesty. Stačí se vydat do
skal, starých dolů, podzemních labyrintů a zřícenin – a najednou zjistíte, že české pohádky nelhaly.
Peklo u nás opravdu existuje. Jen má často
otevírací dobu, naučnou stezku a občas i
průvodce.
Čertí brko: kaolinové peklo v Nevřeni
Začneme tam, kde se peklo nepostavilo z kulis, ale existuje hluboko pod zemí. V
Nevřeni na
Plzeňsku se ukrývá
starý kaolinový důl, který si filmaři vybrali pro pekelné scény
pohádky Čertí brko. A dobře udělali:
vysoké chodby, světlý kámen, stíny, chlad a zvláštní podzemní ticho působí mnohem přesvědčivěji než sebelepší ateliér.
V labyrintu chodeb se kdysi těžil kaolin hlubinnou metodou. Podzemím dokonce vedla
úzkokolejka a některé prostory jsou tak rozlehlé, že snadno pochopíte, proč se filmařům rozzářily oči. Tohle peklo už vlastně hotové bylo, stačilo přidat
Lucifera, čertovské rekvizity a trochu
filmového kouře. Zpřístupnění dolu pomohlo otevření
Centra Caolinum i samotné natáčení. Aby se do podzemí dostala filmová technika, vznikl nový vstupní portál. Kdo viděl
Čertí brko, pozná místo, kde úřadoval
Lucifer v podání
Ondřeje Vetchého. Kdo pohádku neviděl, ten si ji po návštěvě nejspíš pustí hned večer.
Čertí brko má peklo s mnoha pobočkami
Filmové peklo z Čertího brka ale ve skutečnosti není jen
kaolinový důl v Nevřeni. Stejně jako každá dobře vedená pekelná instituce má i tohle podsvětí několik pracovišť. Pekelné scény vznikaly také v
Chrustenické šachtě, další filmová místa najdete v
lomu Alkazar u
Berouna nebo v
klášteře Doksany.
Městečko Pytlov zase poznáte v
Ledči nad Sázavou.
Znalcem podzemních pekel je bez debat
herec Ondřej Vetchý. V
pohádce S čerty nejsou žerty začínal jako
čert Janek s hodností vlka, a v
Čertím brku to dotáhl až na
Lucifera. Kariérní postup jako hrom. A zatímco v první pohádce s
Petrem Máchalem utíkal do pekla po skalních schodech (ty mimochodem najdete na
hradě Sloup, ale prohlídkový okruh po nich nevede), v té druhé už seděl v
pekelné ředitelně a řešil, proč se pokazilo čertí brko zapisující lidské hříchy.
Nevřeň proto funguje nejen jako
výlet do podzemí, ale i jako
výlet do světa filmových pohádek. A navíc připomíná, že peklo nemusí být černé, zakouřené a plné ohně. Někdy je
světlé, kaolinové, krásně chladné – a právě proto ještě působivější.
S čerty nejsou žerty: brána do pekla u Rotštejna a Pekelné doly
Když se řekne
filmové peklo, většina z nás si okamžitě vybaví klasickou
filmovou pohádku S čerty nejsou žerty. Petr Máchal, Dorota Máchalová, čert Janek, kaprál, vojáci, Lucifer a hlášky, které zlidověly tak dokonale, že je umíme používat i v běžném životě. Stačí říct
„Spadlo ti to, Máchale“, a všichni vědí.
Také tohle peklo mělo několik poboček: vstup do něj byste našli v
Českém ráji u
zříceniny hradu Rotštejn v
Klokočských skalách. Skála působí tak přesvědčivě, že se ani nemusíte moc snažit představit si, jak se mezi kameny otevírá cesta do podsvětí.
Další část pohádkového pekla filmaři našli v
Máchově kraji mezi
Velenicemi a Svitavou. Podzemní pískovcový labyrint, kde tehdy sídlila čertovská sebranka, vás ohromí i bez pohádek, jen místo čertů tu dnes natrefíte spíš na motorkáře – podzemí obývá
motorkářský klub Pekelné doly. I když se o
Pekelných dolech často mluví jako o jeskyních, ale zvláštní prostory vyhloubili lidé, ne příroda.
Největší pískovcové podzemí v Evropě vzniklo v 18. století těžbou písku pro továrny
hraběte Kinského na výrobu zrcadel. Přilehlá budova sloužila kdysi jako brusírna a voda k ní proudila
náhonem, který provrtává skály z druhé strany. Výsledkem jsou rozsáhlé podzemní prostory s pilíři, které působí skoro jako
pekelná garáž. Jen místo kočáru s hříšníky tu dnes můžete potkat motorky.
Pusté kostely: peklo bez čertů
Mají v
Pekelných dolech zavřeno? Pak si můžete spravit chuť v
Pustých kostelech, dalším tajemném podzemním labyrintu, který leží jen kousek dál. Vypadá přesně tak, jak by mělo vypadat
místo, kam byste dobrovolně nešli bez baterky. Velké pískovcové prostory podpírají mohutné pilíře a světlo zvenčí sem dosáhne jen neochotně. Ani tady nejde o přírodní jeskyně, ale o dílo lidských rukou: i tyhle prostory vznikly při těžbě písku. Výsledek ovšem působí jako podzemní chrám pro bytosti, které se raději vyhýbají dennímu světlu.
Výlet sem ale má všechno, co má dobré filmové putování mít:
skály, průchody, vyhlídky, podzemní náhon a možnost pobíhat krajinou s radostným pocitem, že jdete po stopách
jedné z nejoblíbenějších českých pohádek. Skály jsou krásné samy o sobě, ale jakmile víte, že tady bylo peklo, dostanou ještě další,
čertovsky dobrý rozměr.
Peklo s princeznou: čerti a peklo v Dolském mlýně
Jiné peklo, jiná pohádka, jiná atmosféra. V romantické
pohádce Peklo s princeznou se čertovské scény spojily s
Dolským mlýnem v
Českém Švýcarsku. Místo, které znáte i z
Pyšné princezny, patří k filmařsky nejoblíbenějším koutům Česka.
Ruiny starého mlýna v údolí
říčky Kamenice mají přesně ten typ
melancholického kouzla, které na plátně funguje samo od sebe.
V
Pekle s princeznou posloužil
Dolský mlýn jako
Čertův mlýn. A není divu: polorozpadlé zdi, les, voda, kámen a tajemství dávají dohromady kulisu, kde by člověk čekal pohádku, pověst i čertovskou smlouvu podepsanou někde za rohem. Dolský mlýn není peklo v podobě ohně a síry, spíš peklo romantické, zarostlé, trochu smutné a nádherně fotogenické.
Výlet sem se dá spojit s
Českým Švýcarskem,
Jetřichovicemi nebo dalšími místy, kde se české pohádky zabydlely tak přirozeně, jako by tam čekaly odjakživa. Jen pozor: i když se tu pekelná podívaná mění ve skutečný výlet,
Dolský mlýn je památka, ne dekorace. Čertovské nadšení je v pořádku, lezení po zdech už méně.
Adršpach: skály, draci a další pekelné krajiny
Pohádky se do pekel a ke všem čertům rády vracejí také do
skal a skalních měst.
Adršpašské a
Teplické skalní město si zahrály v řadě filmů a pohádek a jejich
rokle, jezírka, průchody a skalní věže vypadají tak fantasticky, že by se tu během jediného dne dalo natočit
peklo, nebe i dračí království.
V
Pekle s princeznou se natáčelo také u
jezírka v Adršpachu, režisér
Zdeněk Troška zase v
pohádce Z pekla štěstí ubytoval v
adršpašském skalním městě draka. Pokud do skal vstoupíte od
Adršpachu, některá pohádková místa najdete překvapivě brzy. Stačí přidat trochu představivosti a mezi skalami se okamžitě objeví čertíci, zakleté princezny i trojhlavé saně.
Adršpašské skalní město je důkazem, že česká pohádková pekla nemusejí být vždycky pod zemí. Někdy stačí krajina tak zvláštní, že vypadá jako
brána do jiného světa. A jestli je ten svět pohádkový, dračí nebo pekelný, to už záleží na tom, jakou pohádku jste si zrovna pustili.
Proč máme filmová pekla tak rádi?
Česká pohádková pekla mají zvláštní kouzlo. Nejsou to jen děsivá místa plná trestů, ohně a hrůzy.
Čerti u nás často působí jako
popletení úředníci, dobromyslní trumberové, nešikovní učni nebo
přísní, ale spravedliví správci hříchů. Peklo je sice hrozba, ale zároveň i kancelář, mlýn, důl, skalní průchod nebo podzemní sál, kde se nakonec všechno nějak srovná.
Možná právě proto nás tak baví hledat
filmová pekla i ve skutečné krajině. Chceme vidět,
kudy Petr Máchal utíkal s Jankem, kde
Lucifer seděl v trůnním sále, kde se natáčel
Čertův mlýn a jak vypadá podzemí, které na obrazovce působí jako vstup do jiného světa. A když zjistíme, že ta místa opravdu existují, začnou nás lákat ještě víc.
Takže až se zase v televizi objeví čerti, Luciferové a váhy na hříšníky, zkuste se na
filmové pohádky dívat trochu jinak. Třeba jako na turistickou mapu.
Peklo je totiž v českých filmech překvapivě blízko – někdy v
kaolinovém dole, jindy mezi
pískovcovými pilíři, na
skalním hradě, u
starého mlýna nebo v roklinách, kde se i za bílého dne můžete krásně bát.